Petr Holubec, PRE: „Mám radost, když se dobrá věc podaří - třeba i jen zdánlivě malá a bezvýznamná.“

01/05/2019

Mecenášská podpora PRE se hodně soustředí na kulturu – podporu kulturních projektů vnímá jako významný nástroj komunikace s veřejností. Před více než 20 lety vznikla Galerie PRE, kde dosud proběhlo na 150 uměleckých výstav.

Pane Holubče, můžete nám tento koncept více přiblížit?

Ten nápad byl tehdejšího generálního ředitele Drahomíra Ruty, který je příznivcem umění, a protože prostory, které jsme v naší tehdy úplně nové a moderní budově měli, si přímo „říkaly“ o nějaké podobné využití, zkusili jsme první výstavu ze sbírek uměleckých děl PRE. Měla mimořádný ohlas a vyvolala nápad v této činnosti pokračovat.

To ale bylo nad síly našeho PR oddělení, a tak jsme se spojili s profesionály – konkrétně s agenturou Gejzír, která dodnes u nás výstavy pořádá. Z těch významných výtvarníků už tu vystavovali například Josef Liesler, Jan Kristofori, Emanuel Ranný, Jiří Anderle, dále malující herec Jan Kanyza, zmínit mohu Miloše Nesvadbu, Ivana Mládka a mnohé další. Cestu k nám našli i zahraniční výtvarníci například modernisté z Německa, Francouzka Suzy Deschamps a naposledy velmi úspěšná výstava kreseb ruského výtvarníka Svetozara Rusakova, kterého známe z dětství jako tvůrce postaviček vlka a zajíce ze seriálu Jen počkej…

Umělecká díla ale veřejnosti nepředstavujete jen v této výstavní síni…

Když jsem zmínil, že v době uvedení nové budovy sídla společnosti jsme založili vlastní galerii, tak musím říci, že v té době jsme také instalovali před průčelí budovy kopii světelně kinetické plastiky „Světelný klavír“ od prvorepublikového umělce Zdeňka Pešánka. Originál tohoto díla zdobil budovu Elektrických podniků hlavního města Prahy a my jsme iniciovali a podpořili vznik moderní kopie, o kterou se postaral současný umělec Federico Diaz.

Podobně vznikla i replika Pešánkovy kinetické plastiky, kterou instaloval původně u Edisonovy transformační stanice v Jeruzalémské ulici. Ta replika dnes zdobí vstupní halu PRE ve Vršovicích.

V rámci podpory kultury PRE dlouhodobě vytváří také vlastní sbírku uměleckých děl, o které jste se už zmínil. Jak velká je aktuálně vaše sbírka?

K naší sbírce se traduje taková historka. Prý kdysi dávno začínající umělci přicházeli žádat o podporu etablované společnosti, aby měli na barvy a papír či plátno a mohli tvořit. Tak prý přišel do Elektrických podniků hlavního města Prahy i tehdy neznámý Josef Lada. Uspěl se svojí žádostí, ale musel slíbit, že nějaký obrázek společnosti přinese a daruje. No a my ho dnes stále máme, samozřejmě uložený v trezoru, protože jeho hodnota je dnes obrovská.

Podobně jsme získali díla Emila Filly či Otakara Bubeníčka. Dnes máme na 160 obrazů a jejich počet se stále mírně rozrůstá, protože čas od času nějaká díla, ať už z výstav v naší galerii nebo odjinud, pořizujeme.

Jakým způsobem vybíráte díla, která se stanou součástí této sbírky?

Již jsem to trochu naznačil, využíváme naši galerii i agenturu Gejzír, která ji provozuje. Při výběru děl akcentujeme ty oblasti, které nás charakterizují – například region hlavního města Prahy, někdy i energii. Chci říci, že udržování sbírky uměleckých děl a její případné rozšiřování nejsou jedinou činností v této oblasti.

Čas od času život přináší i odchody různých lidí z význačných firemních pozic na jiná působiště, či – jak se říká – na zasloužený odpočinek. Předat při takové příležitosti hodnotný umělecký dar je výrazem úcty a poděkování takovému člověku, a o to se snažíme. I naši zaměstnanci při dosažení významných životních jubileí dostávají grafické listy od známých a populárních výtvarníků – dokonce si mohou podle svého vkusu z několika nabídek i vybírat…

Který obraz ze sbírky PRE máte osobně nejraději?

Nejde o obraz, ale o sochu významného českého sochaře Olbrama Zoubka. Ta původně stála v prostorách u schodiště našeho „ředitelského“ patra, ale bývalý generální ředitel si ji stále představoval někde jinde v důstojnějších podmínkách, až našel místo v přístupové chodbě k zasedací místnosti. Zdi této chodby zdobí díla Václava Benedikta, Jana Kristoforiho a Emanuela Ranného – je to vlastně taková malá obrazárna – a do rohu se socha štíhlé mladé dívky z bronzu v životní velikosti náramně hodila.

Jenže ji tam někdo musel přemístit, a tak jsem byl požádán, doslova: „Vy máte určitě rád mladý holky, tak mi pojďte s jednou pomoci – dáme ji ke mně.“ Docela jsem se vylekal, ale prosbu jsem vyslyšel. Sochu jsme přemístili a kdykoli dnes jdu kolem, na dívku vstřícně mrknu…

Děkujeme Vám za příjemné povídání.

Celý rozhovor přineslo aktuální vydání Magazínu KPCG. Foto © archiv PRE. 

Petr Holubec: Je synem známého sportovního novináře, redaktora a komentátora Víta Holubce, což předurčilo jeho kariéru. Po maturitě vystudoval Fakultu žurnalistiky UK v Praze, ještě během studií se stal redaktorem a moderátorem Československé televize. V ČST, později České televizi pracoval do roku 1995. V letech 1995-98 působil v TV Prima, kde se podílel na založení regionálního vysílání. V roce 1998 nastoupil do Pražské energetiky, a. s. jako vedoucí oddělení vnějších vztahů a od počátku svého působení v PRE je současně i jejím tiskovým mluvčím.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookies. Pokračováním v používání tohoto webu s tím souhlasíte. Více informací naleznete v Souhlasím Prohlášení o ochraně osobních údajů